Poprvé jsem na FTVS slyšel o Gymnathlonu v souvislosti s tím, že je to jeden z největších sportovních spolků v ČR. A že ho v rozvoji nyní limituje dostupnost sportovišť (tělocvičen) k pronájmu. To mě ještě nechalo relativně klidným. Nicméně když za několik měsíců padla zmínka, že garant trenérské školy FTVS doc. Tomáš Perič je zároveň garantem tréninkové metodiky Gymnathlonu, tak jsem zbystřil. Vyučující má evidentně různorodé aktivity (a kvůli nim mu např. chybí čas na studenty FTVS), ale i tak je to jeden z nejlepších vyučujících, co jsme měli. Prošel jsem si web Gymnathlonu a některé další zdroje. Vypadalo to parádně. Budovat u dětí lásku ke sportu, a přesto z toho udělat fungující byznys model? Kdo by odolal… Já tedy ne.
A proto jsem neváhal a napsal email na info Gymnathlonu, že bych měl zájem o spolupráci. Byl jsem následně odkázán na speciální kariérní formulář. Vyplnil jsem tedy požadované a přišla automatická odpověď, že můj životopis „nezapadne“ a co nejdříve mě budou kontaktovat. Měsíc pryč a ono to evidentně zapadlo. Připomněl jsem se tedy na info lince. Za pár dní se ozval Kryštof, zřejmě nový oblastní ředitel (moc se mi tyhle funkce ke sportu nehodí, ale to je vedlejší). Vychrlil jsem na něj, co a jak. Muselo mu být asi jasné, že jako praktikující trenér gymnastiky II. třídy a dokončující student TŠ FTVS na trenéra gymnastiky I. třídy o tom už něco vím. Rozloučili jsme se s tím, že v Táboře se aktuálně neplánují otevírat další kurzy (nejsou děti) a že se v delším časovém horizontu ozve, kdyby něco. Ale již v řádu dnů se Kryštof nečekaně ozval, že se pokouší domluvit tělocvičnu na dva nové kurzy Junior a Sport Active. A tělocvična vyšla.
Zřejmě v souladu s obvyklými postupy následoval online pohovor. Na začátku mělo připojení technické problémy a na konci musel Kryštof skončit dříve, takže vcelku jsme si toho za tu slabou půlhodinku tolik neřekli. Ale to asi nikomu nevadilo, protože z předchozího telefonátu on znal mě a z Youtube podcastů já začínal znát Gymnathlon. Chtěl mi postupně představit 4 pilíře Gymnathlonu (prožitek, využití času tréninku, metodika a bezpečnost), ale jelikož mi to bylo jasné, tak jsem ho zastavil a vyjmenoval mu to sám. Prý si tohle nepamatuje ani leckterý stávající trenér Gymnathlonu.
Přistoupili jsme tedy k domluvě ukázkového tréninku. Shoda náhod tomu chtěla, že na stejný trénink, co jsem já šel na náhled lekce Junior, přišla dát zpětnou vazbu vedoucí trenérce i končící oblastní koordinátorka. Pro mě výborná možnost nejen trénink vidět, ale i si poslechnout zpětnou vazbu, jaký byl s ohledem na standardy Gymnathlonu. Pasivní dívání se jsem psychicky dlouho nevydržel a začal jsem na lekci pomáhat. Děcka lítala po celé tělocvičně (samo o sobě v pořádku), ale shromáždit je bylo velmi náročné i pro trenérku, asistentku a mě dohromady. Několik dětí viselo bez dozoru ve výšce na žebřinách. Na úvod se mi alespoň podařilo zapojit dvě děti – jedno schované v rohu za žíněnkou a jedno plačící u vstupních dveří. U první aktivity v hlavní části jsem pomáhal s přípravou laserové dráhy, protože kvůli čekání jsme byli už ve značném časovém skluzu. Potom jsem byl ale odvolán z mého „dobrovolničení“ koordinátorkou Helenou a zbytek lekce jsem již jen proseděl na lavičce. Zpětná vazba od ní se totiž logicky měla týkat tréninku neovlivněného mojí přítomností.
Trénink dle mého plně neplnil požadavky na efektivní využití času tréninku (dlouhé pauzy, srovnávání dětí do řady, neaktivní asistentka, zkrácená poslední hra), bezpečnost (lezení po žebřinách bez dozoru), metodiku (nízká obtížnost cvičení, chybějící ukázky techniky, nízký počet opakování – např. jen 4 odhody míčkem!) a prožitek (pohyb ano, flow nebo in-zone výkon těžko). Koordinátorka byla s mým hodnocením víceméně ve shodě, ač to podávala něžněji po lžičkách a prokládala pochvalami. Tedy třeba kromě lezení na žebřiny, kde navrhovala (jako možný příklad) zavést pravidlo, že děti nemají ze žebřin skákat samy dolů (ale lézt nahoru mohou) – za mě i toto neakceptovatelné. Celkově byla milá, překvapivě i pochválila energii na tréninku (já to tak energické nevnímal) a vyjádřila zájem o pokračování spolupráce s trenérkou (což se dalo čekat, jiná trenérka tu není). Ta ale stejný zájem neopětovala. Odkývla pokračování v programu Baby, který ji baví, ale zpochybnila setrvání v programu Junior. Bylo vidět, že hlavní důvod je věková kategorie dětí a disciplína na tréninku. Ani jsem se jí moc nedivil.
Za pár dní na mém tréninku v JumpAréně (nesouvisí s Gymnathlonem) kolem mě dvakrát prošla cizí holčička a povídá: „Mám tě ráda.“ Což mi samozřejmě nedalo, tak jsem ji trochu vyzpovídal, odkud mě zná. Napadl mě z posledních dní Gymnathlon, ale to prý ne. Ale že chodí cvičit s Maxíkem (opičák Gymnathlonu :D) a viděla mě, jak jsem tam pomáhal na lekci. Tak mě potěšilo, že si mě Lili po té mé pouhé čtvrthodince aktivity pamatuje.
Další týden jsem měl vést trénink já. Resp. já jsem si vyžádal hned tento trénink, protože ta návaznost dávala největší smysl. Kryštof říkal, že Gymnathlon není zabijákem kreativity trenérů. Ale protože něco správně tušil, zavolal mi, že opravdu nemám být moc kreativní a mám se držet metodiky Gymnathlonu. A že s ním přijede navíc i s výkonný ředitel Honza, konkrétně proč neřekl. Budiž. V principu tím ale vznikl sám o sobě problém. Když předchozí trénink hodnotila stávající oblastní koordinátorka (končící, nastávají nějaké změny v Gymnathlonu směrem k centralizaci do Prahy), já u hodnocení byl a následně jsem na to mohl reagovat u dalšího tréninku, měla tam být znovu. Měla by přímé srovnání dvou lekcí za sebou se stejnými dětmi, ale s jinými trenéry – stávajícím a nováčkem, který tuto věkovou kategorii ještě nikdy netrénoval.
Jak Kryštof správně vytušil, já neměl v plánu se na úvodní trénink nějak držet při podlaze a snažit se zalíbit úzkostným dodržením metodiky. S herním tréninkem, i když starších dětí, mám zkušeností dost. A ani jsem nechtěl těsně před tréninkem prohrabávat cizí tašku s pomůckami a zjišťovat, kolik čeho tam je. Když jdu na trénink, chci mít připraveno. Pomůcek mám spoustu vlastních, takže jsem je využil. Bral jsem to totiž i z druhé strany jako testovací trénink pro Gymnathlon, co si tam trenér může a nemůže dovolit. Abych rovnou věděl, na čem jsem. Trénink se organizačně povedl přesně tak, jak měl a jak jsem chtěl. Byly splněny všechny předepsané části, všechny hry, perfektně dodržen časový harmonogram (měl jsem vibrace na hodinkách), vylepšena bezpečnost (žíněnky kolem žebřin – pod/před), pravidelný pitný režim, v principu dodržena celá metodika. Ale tady se pozastavím. Hry jsem někde modifikoval ze dvou hlavních důvodů. Jednak z důvodu efektivity tréninku (eliminace prostojů této „divoké“ tréninkové skupiny) a jednak proto, že děti mě neznají a nemohu je třeba jednotlivě vyvolávat z řady a oslovovat jmény. Což mimochodem je v této věkové skupině s ohledem na jejich psychický vývoj často potřeba dělat, aby zareagovaly. Znal jsem jen svého syna Vítka a Lili přes JumpArénu, což je trochu málo. Takže ten trénink bude výzva, to byla zcela jasné.
Při volném pohybu v tělocvičně jsem na začátek pár minut pustil hudbu z reproduktoru a nabídl jsem k zábavě měkké létací talíře. Asistentku jsem poprosil, aby hlídala lezce u žebřin. Na úvod jsem děti pozval si lehnout na břicho na padák. Jednak je to zaujme a rychleji přiláká, jednak neleží na zemi a jednak jsme si byli k sobě blíž, než při sezení ve větším kruhu jako minule. Hra Molekuly na warm-up. Děti se mají sdružovat do skupinek. Trénují ale i tak malé děti (odborný termín „biologická retardace“, i koordinátorce to přišlo divné), že jsem neměl tušení do kolika, nebo jestli vůbec by uměly počítat. Já jsem děti nejprve učil vůbec přiběhnout za mnou na signál (na píšťalku a zvednutou ruku). Potom byl volný pohyb po „vodě“ a při příjezdu žraloků se musely schovat na ostrovy z rozházených obručí. Postupně jsem obruče odebíral, děti se sdružovaly více k sobě, podobně jako v Molekulách. Hra Honička dvojčat (1. aktivita). Nejprve honili trenéři (pro ukázku logiky a zrychlení začátku hry). Modifikoval jsem také různé úchopy dvojic (dlaně, rám, ramena, pas) nad rámec metodiky. Kdy byl chycený, šel si dát high-five a „oživit se“ ke své kmenové trenérce na lavičce. Pak se chvíli hrálo i klasicky „na babu“ v souladu s metodikou. Místo držení rozlišováku v ruce jsem využil Maxe (více zapojení opičáka, jak chtěla koordinátorka).
Malá házecí školka (2. aktivita) a Míčkový bowling (4. aktivita) – s míčky je to u této věkové kategorii vždy trochu chaos, to je jasné. Děti těžko udrží pozornost. S tím jsem ale počítal a v této ukázkové hodině nemělo velký smysl s tím bojovat. Naopak místo zdlouhavého stavění dětí do řad a okřikování, že mají házet jen na pokyn, jsem volil spíše volnější formu. Už na úvod jsem míčky chaoticky z pytle rozhodil a děti se rozběhly si vybrat svůj nejoblíbenější. :) Vždy jen jednou krátce jsem je postavil do řady, předvedl techniku a každé dítě 1x zkontroloval a dal rychlou zpětnou vazbu. Pokud mají být v pohybu, tak v tomto počtu dětí o moc víc udělat nejde. Modifikace metodiky ale spočívala v tom, že děti pak už častěji házely samy nebo ve dvojici. Argument, že tím trpí technika? Ani při řízeném hodu všech na povel techniku trenér u tolika dětí neuhlídá a zpětnou vazbu ani omylem nedá. Určitě ale u mě děti dostaly příležitost hodit si vícekrát než jen 4x jako minule. Z mé zkušenosti je také dobré u dětí kombinovat výuku několika pohybových schopností či dovedností. Např. u Míčkového bowlingu jsem lehoulince zapojil třeba i náznak rozvoje flexibility (široký stoj rozkročný) a podporovou přípravu („střecha“). Statické mučení to není, když je to v kombinaci – zde právě s kutálejícími se míčky.
Převlékání (3. aktivita). Asistenku jsem poprosil o ukázku aktivity a rychlostní soutěž v převlékání obručí a popruhů. Děti zná a zabavit je na 2-3 minuty by měla zvládnout. Sám jsem mezitím nachystal překážkovou dráhu, takže nebyly žádné prostoje (na rozdíl třeba od stavění laserové dráhy minule). Dráha (ve 4 paralelních liniích) obsahovala 2x převlékání, z toho 1x ve ztížených podmínkách na vrcholu lavičky. Pro zábavnost jsem zapojil svoje BlazePody. Aby byly děti stále v pohybu, tak cestou zpět se nechaly na zemi ležet zbylé obruče z převlékání a byl mezi nimi koordinační běh. Na Závěr jsem shrnul hodinu a aspoň chvilinku učil děti bráničnímu dýchání (bříško se s nádechem zvedá, děti kontrolují dlaněmi položenými na bříšku). Aktivních a neaktivních trenérů bylo dost, takže jsem všechny vyzval (výkonný ředitel odmítl), aby nad dětmi drželi roztažený padák jako snížený podhled, což vytvořilo pro děti netradiční barevnou atmosféru. Na úplný závěr jsme na ně foukli párkrát vzduch padákem.
Druhá rovina celého tréninku, kterou jsem si samozřejmě velmi dobře uvědomoval, byla disciplína a množství zapojených dětí. Horší trénink jsem asi ještě nevedl. :D Jedna z největších výzev pro trenéry je dokázat děti rozvášnit a dostat do stavu flow, a přitom jim být schopen v jiné části tréninku i něco v klidu ukázat a naučit vybranou technickou dovednost. Děti se tyto přechody musí postupně naučit. Mnoho dětí v této skupině ale nemělo základní tréninkové návyky, v tělocvičně se chovaly jako na dětském hřišti bez pravidel a do aktivit se zapojily, jen pokud se jim to zrovna hodilo. Tady jsem s tím opravdu nedokázal z hodiny na hodinu nic udělat. Ale postupoval jsem alespoň podle zpětné vazby z náhledové hodiny – začít aktivitu, i pokud nejsou shromážděné všechny děti. Stačí, když spolupracuje většina, o opozdilce se pokusí postarat asistentka. Na některé děti ani zakázaná píšťalka nepomohla a křičet a čekat jsem nechtěl, to přece není filozofie Gymnathlon. Pokud bych tuto skupinu měl ale trénovat dlouhodobě, samozřejmě bych pracoval na tom, aby se postupně zapojovalo co nejvíce dětí. Zavděčit se úplně všem ale z mé zkušenosti vždy nejde. Nicméně pokud je u dítěte patrná alespoň radost z pohybu, což u většiny je, tak šance na zapojení umírá poslední.
Zpětná vazba na mě byla relativně seriózně pojatá, trochu tomu chyběl sportovní nadhled a úsměv, nejde tady o život. Kryštof to viděl tak půl na půl a chtěl si to nechat projít hlavou. Ještě hned na úvod tréninku se obával použití reproduktoru, vytknul píšťalku (nehodnotil, nebyl jsem předem upozorněn), použití padáku, odchylky od metodiky (vysvětleno výše, nesouhlasím), prostoje na tréninku (rozhodně nebyly větší, než náhledový trénink). Vůbec jsem třeba nepochopil připomínku, že v překážkové dráze bylo málo zapojeno převlékání, protože prý je běžné mít mnoho převlékacích stanovišť hned za sebou a nic jiného. To přece není překážková dráha. Přemítání pak již utnul výkonný ředitel Honza. Prý je v Gymnathlonu už od počátku a chtěli to tu více rozjet. Tak se asi tedy přijet podívat na mě, jestli bych s tím nepomohl? :) Mluvil o takových obecných věcech, že ta lekce neměla energii Gymnathlonu (minule měla!?), nebyl soulad s metodikou, nebo že se mělo čekat na více zapojených dětí (rozpor se zpětnou vazbou a radami od koordinátorky). BlazePody nazval jako „světla“, takže je evidentně neznal, a prý byla zbytečně zapojená do tréninku. Překážková dráha se prý stavěla příliš dlouho, což také nebyla pravda – děti na stavění nečekaly, protože měly jinou aktivitu. A dráha měla 4 samostatné linie, takže pak byly všechny v pohybu, bez čekání v zástupech. Celkově bylo vidět, že už pospíchá zpět do Prahy, takže to nabralo trochu trapně rychlý spád. Zpětná vazba před týdnem pro stávající trenérku byla minimálně dvakrát delší než pro mě. A vlastně ani nepadla přímá věta, že o mě nemají zájem. Já jsem ale řekl, že pokud váhají tak půl na půl, tak já zájem mít nebudu. Nemám úplně zapotřebí se s někým hádat, jestli si někdy mohu nebo nemohu vzít doplňkovou pomůcku na trénink. Kryštof se ještě dvakrát mezi dveřmi dušoval, že mi bude volat. Ale ono týdny pryč a nic. Takže jak se komunikační prodlevou začalo, tak se i končí.
Jelikož jsem záležitost cítil jako neuzavřenou, proto jsem napsal tuhle zpětnou vazbu. Vůbec si nemyslím, že jsem nejlepší trenér na světě. Naopak, je potřeba být vždy skromný. Právě proto na sobě ještě pracuji, studuji, trénuji, radím, jak se dá. Hlavně ale nezapadnout do takového trenérského stereotypu, jak jsem často viděl u některých i zkušenější trenérů-kolegů. Nejlepší zpětnou vazbu ale stejně člověk dostane od dětí. S tou větší aktivní částí dětí jsem si trénink užil, Lili mi to pochválila a můj synek mi to pochválil. Byl na obou trénincích a říkal, že můj byl lepší. Přiznal celkem bez mučení! :D Že jsou třeba BlazePody na tréninku zbytečné? Rozumím, Gymnathlon si je asi nemůže dovolit koupit každému trenérovi, když ty 2 sady se stojánky stojí přes 30 tis. Kč. Ale děti se o ně téměř „rvaly“ a chtěly si je brát s sebou domů po tréninku. Takže když vidím takový zájem a radost v dětských očích, tak si nenechám nikým namluvit, že na tréninku byly zbytečné. Pokud je dodržen hlavní metodický princip cvičení, doplňková pomůcka nemůže být na závadu. Cvičení může být funkční úplně stejně nebo i více. Když se rodiče zeptali dětí, jaký byl trénink, věřím, že aktivně se zapojené děti měly nové zážitky, o čem doma vyprávět. A o tom by to mělo být.
Gymnathlon má a jistě bude mít sám o sobě dostatečně pozitivní auru v mediální světě, takže nevadí, pokud zde výjimečně zazní i nějaká kritika. Samotná myšlenka je totiž ušlechtilá a když se k tomu přidá promyšlený, šikovný a cílený marketing, tak úspěch by měl být zaručen. Ale je potřeba, aby někdo objektivní čas od času také posoudil, jestli se ručička třeba nenahnula už příliš k byznysu a neodklonila od sportu. Slyšel jsem, že v minulosti všichni funkcionáři byli zároveň i trenéři, což už dnes prý neplatí. Také relativně rychlé rozšiřování do zahraničí přes franšízy a ambiciózní cíl mít v roce 2030 50 tis. dětí zní trochu víc jako byznys plán než jako tréninkový plán. A teď bych mohl psát třeba o srovnání ceny za tréninkovou hodinu s místními kluby, protože rozdíl je třeba i desetinásobný. A porovnání Gymnathon vs. Sokol. Sport vs pohyb. A další témata. Ale pokud je na trhu poptávka po tomto tréninkovém formátu, tak nelze nic moc namítat. Rychlý úspěch Gymnathlonu je bohužel zároveň i špatná vizitka pro lokální sportovní kluby, které mají obvykle historii mnohonásobně delší.
Jedním z hlavních problémů pro mě je, že na těch dvou trénincích jsem vnímal až příliš velký nesoulad mezi proklamovanou kvalitou a realitou. Gymnathlon má až tak dokonale propracovaný marketing, reklamu a teorii tréninku, že to pak může působit až klamavě či komicky v realitě skutečného tréninku. Snažit se unifikovat, to je správná cesta, ale standardizovat úplně všechny vnější podmínky na tréninku nelze, protože je tu až příliš mnoho lidských faktorů. Trénink pro až 20 dětí prostě nebude vypadat tak, jako se tváří ukázka tréninku na YouTube, kde předcvičují 3 vybrané děti. Kromě samotného počtu dětí také kvůli širokému věkovému rozpětí, které navíc nezohledňuje biologický věk dětí. Metodika může být jak chce propracovaná a může vznešeně popisovat vyučované schopnosti a dovednosti, ale když si ji trenér neumí nebo nemůže přizpůsobit pro sebe a své děti, může se minout svým cílem. Pokud cvičíte pouze 1 hodinu týdně, můžete se snažit o využití času tréninku, ale pro komplexní rozvoj dítěte to bude pořád příliš málo. A v 11 letech před pubertou sbohem a šáteček? Je tu ještě mnoho výzev, na kterých se může ve filosofii Gymnathlon dále pracovat. Sportu zdar!