A proto jsem neváhal a napsal email na info Gymnathlonu, že bych měl zájem o spolupráci. Byl jsem následně odkázán na speciální kariérní formulář. Vyplnil jsem tedy požadované a přišla automatická odpověď, že můj životopis „nezapadne“ a co nejdříve mě budou kontaktovat. Měsíc pryč a ono to evidentně zapadlo. Připomněl jsem se tedy na info lince. Za pár dní se ozval Kryštof, zřejmě nový oblastní ředitel (moc se mi tyhle funkce ke sportu nehodí, ale to je vedlejší). Vychrlil jsem na něj, co a jak. Muselo mu být asi jasné, že jako praktikující trenér gymnastiky II. třídy a dokončující student TŠ FTVS na trenéra gymnastiky I. třídy o tom už něco vím. Rozloučili jsme se s tím, že v Táboře se aktuálně neplánují otevírat další kurzy (nejsou děti) a že se v delším časovém horizontu ozve, kdyby něco. Ale již v řádu dnů se Kryštof nečekaně ozval, že se pokouší domluvit tělocvičnu na dva nové kurzy Junior a Sport Active. A tělocvična vyšla.

Zřejmě v souladu s obvyklými postupy následoval online pohovor. Na začátku mělo připojení technické problémy a na konci musel Kryštof skončit dříve, takže vcelku jsme si toho za tu slabou půlhodinku tolik neřekli. Ale to asi nikomu nevadilo, protože z předchozího telefonátu on znal mě a z Youtube podcastů já začínal znát Gymnathlon. Chtěl mi postupně představit 4 pilíře Gymnathlonu (prožitek, využití času tréninku, metodika a bezpečnost), ale jelikož mi to bylo jasné, tak jsem ho zastavil a vyjmenoval mu to sám. Prý si tohle nepamatuje ani leckterý stávající trenér Gymnathlonu.

Přistoupili jsme tedy k domluvě ukázkového tréninku. Shoda náhod tomu chtěla, že na stejný trénink, co jsem já šel na náhled lekce Junior, přišla dát zpětnou vazbu vedoucí trenérce i končící oblastní koordinátorka. Pro mě výborná možnost nejen trénink vidět, ale i si poslechnout zpětnou vazbu, jaký byl s ohledem na standardy Gymnathlonu. Pasivní dívání se jsem psychicky dlouho nevydržel a začal jsem na lekci pomáhat. Děcka lítala po celé tělocvičně (samo o sobě v pořádku), ale shromáždit je bylo velmi náročné i pro trenérku, asistentku a mě dohromady. Několik dětí viselo bez dozoru ve výšce na žebřinách. Na úvod se mi alespoň podařilo zapojit dvě děti – jedno schované v rohu za žíněnkou a jedno plačící u vstupních dveří. U první aktivity v hlavní části jsem pomáhal s přípravou laserové dráhy, protože kvůli čekání jsme byli už ve značném časovém skluzu. Potom jsem byl ale odvolán z mého „dobrovolničení“ koordinátorkou Helenou a zbytek lekce jsem již jen proseděl na lavičce. Zpětná vazba od ní se totiž logicky měla týkat tréninku neovlivněného mojí přítomností.

Trénink dle mého plně neplnil požadavky na efektivní využití času tréninku (dlouhé pauzy, srovnávání dětí do řady, neaktivní asistentka, zkrácená poslední hra), bezpečnost (lezení po žebřinách bez dozoru), metodiku (nízká obtížnost cvičení, chybějící ukázky techniky, nízký počet opakování – např. jen 4 odhody míčkem!) a prožitek (pohyb ano, flow nebo in-zone výkon těžko). Koordinátorka byla s mým hodnocením víceméně ve shodě, ač to podávala něžněji po lžičkách a prokládala pochvalami. Tedy třeba kromě lezení na žebřiny, kde navrhovala (jako možný příklad) zavést pravidlo, že děti nemají ze žebřin skákat samy dolů (ale lézt nahoru mohou) – za mě i toto neakceptovatelné. Celkově byla milá, překvapivě i pochválila energii na tréninku (já to tak energické nevnímal) a vyjádřila zájem o pokračování spolupráce s trenérkou (což se dalo čekat, jiná trenérka tu není). Ta ale stejný zájem neopětovala. Odkývla pokračování v programu Baby, který ji baví, ale zpochybnila setrvání v programu Junior. Bylo vidět, že hlavní důvod je věková kategorie dětí a disciplína na tréninku. Ani jsem se jí moc nedivil.

Za pár dní na mém tréninku v JumpAréně (nesouvisí s Gymnathlonem) kolem mě dvakrát prošla cizí holčička a povídá: „Mám tě ráda.“ Což mi samozřejmě nedalo, tak jsem ji trochu vyzpovídal, odkud mě zná. Napadl mě z posledních dní Gymnathlon, ale to prý ne. Ale že chodí cvičit s Maxíkem (opičák Gymnathlonu :D) a viděla mě, jak jsem tam pomáhal na lekci. Tak mě potěšilo, že si mě Lili po té mé pouhé čtvrthodince aktivity pamatuje.

Další týden jsem měl vést trénink já. Resp. já jsem si vyžádal hned tento trénink, protože ta návaznost dávala největší smysl. Kryštof říkal, že Gymnathlon není zabijákem kreativity trenérů. Ale protože něco správně tušil, zavolal mi, že opravdu nemám být moc kreativní a mám se držet metodiky Gymnathlonu. A že s ním přijede navíc i s výkonný ředitel Honza, konkrétně proč neřekl. Budiž. V principu tím ale vznikl sám o sobě problém. Když předchozí trénink hodnotila stávající oblastní koordinátorka (končící, nastávají nějaké změny v Gymnathlonu směrem k centralizaci do Prahy), já u hodnocení byl a následně jsem na to mohl reagovat u dalšího tréninku, měla tam být znovu. Měla by přímé srovnání dvou lekcí za sebou se stejnými dětmi, ale s jinými trenéry – stávajícím a nováčkem, který tuto věkovou kategorii ještě nikdy netrénoval.

Jak Kryštof správně vytušil, já neměl v plánu se na úvodní trénink nějak držet při podlaze a snažit se zalíbit úzkostným dodržením metodiky. S herním tréninkem, i když starších dětí, mám zkušeností dost. A ani jsem nechtěl těsně před tréninkem prohrabávat cizí tašku s pomůckami a zjišťovat, kolik čeho tam je. Když jdu na trénink, chci mít připraveno. Pomůcek mám spoustu vlastních, takže jsem je využil. Bral jsem to totiž i z druhé strany jako testovací trénink pro Gymnathlon, co si tam trenér může a nemůže dovolit. Abych rovnou věděl, na čem jsem. Trénink se organizačně povedl přesně tak, jak měl a jak jsem chtěl. Byly splněny všechny předepsané části, všechny hry, perfektně dodržen časový harmonogram (měl jsem vibrace na hodinkách), vylepšena bezpečnost (žíněnky kolem žebřin – pod/před), pravidelný pitný režim, v principu dodržena celá metodika. Ale tady se pozastavím. Hry jsem někde modifikoval ze dvou hlavních důvodů. Jednak z důvodu efektivity tréninku (eliminace prostojů této „divoké“ tréninkové skupiny) a jednak proto, že děti mě neznají a nemohu je třeba jednotlivě vyvolávat z řady a oslovovat jmény. Což mimochodem je v této věkové skupině s ohledem na jejich psychický vývoj často potřeba dělat, aby zareagovaly. Znal jsem jen svého syna Vítka a Lili přes JumpArénu, což je trochu málo. Takže ten trénink bude výzva, to byla zcela jasné.

Při volném pohybu v tělocvičně jsem na začátek pár minut pustil hudbu z reproduktoru a nabídl jsem k zábavě měkké létací talíře. Asistentku jsem poprosil, aby hlídala lezce u žebřin. Na úvod jsem děti pozval si lehnout na břicho na padák. Jednak je to zaujme a rychleji přiláká, jednak neleží na zemi a jednak jsme si byli k sobě blíž, než při sezení ve větším kruhu jako minule. Hra Molekuly na warm-up. Děti se mají sdružovat do skupinek. Trénují ale i tak malé děti (odborný termín „biologická retardace“, i koordinátorce to přišlo divné), že jsem neměl tušení do kolika, nebo jestli vůbec by uměly počítat. Já jsem děti nejprve učil vůbec přiběhnout za mnou na signál (na píšťalku a zvednutou ruku). Potom byl volný pohyb po „vodě“ a při příjezdu žraloků se musely schovat na ostrovy z rozházených obručí. Postupně jsem obruče odebíral, děti se sdružovaly více k sobě, podobně jako v Molekulách. Hra Honička dvojčat (1. aktivita). Nejprve honili trenéři (pro ukázku logiky a zrychlení začátku hry). Modifikoval jsem také různé úchopy dvojic (dlaně, rám, ramena, pas) nad rámec metodiky. Kdy byl chycený, šel si dát high-five a „oživit se“ ke své kmenové trenérce na lavičce. Pak se chvíli hrálo i klasicky „na babu“ v souladu s metodikou. Místo držení rozlišováku v ruce jsem využil Maxe (více zapojení opičáka, jak chtěla koordinátorka).

Malá házecí školka (2. aktivita) a Míčkový bowling (4. aktivita) – s míčky je to u této věkové kategorii vždy trochu chaos, to je jasné. Děti těžko udrží pozornost. S tím jsem ale počítal a v této ukázkové hodině nemělo velký smysl s tím bojovat. Naopak místo zdlouhavého stavění dětí do řad a okřikování, že mají házet jen na pokyn, jsem volil spíše volnější formu. Už na úvod jsem míčky chaoticky z pytle rozhodil a děti se rozběhly si vybrat svůj nejoblíbenější. :) Vždy jen jednou krátce jsem je postavil do řady, předvedl techniku a každé dítě 1x zkontroloval a dal rychlou zpětnou vazbu. Pokud mají být v pohybu, tak v tomto počtu dětí o moc víc udělat nejde. Modifikace metodiky ale spočívala v tom, že děti pak už častěji házely samy nebo ve dvojici. Argument, že tím trpí technika? Ani při řízeném hodu všech na povel techniku trenér u tolika dětí neuhlídá a zpětnou vazbu ani omylem nedá. Určitě ale u mě děti dostaly příležitost hodit si vícekrát než jen 4x jako minule. Z mé zkušenosti je také dobré u dětí kombinovat výuku několika pohybových schopností či dovedností. Např. u Míčkového bowlingu jsem lehoulince zapojil třeba i náznak rozvoje flexibility (široký stoj rozkročný) a podporovou přípravu („střecha“). Statické mučení to není, když je to v kombinaci – zde právě s kutálejícími se míčky.

Převlékání (3. aktivita). Asistenku jsem poprosil o ukázku aktivity a rychlostní soutěž v převlékání obručí a popruhů. Děti zná a zabavit je na 2-3 minuty by měla zvládnout. Sám jsem mezitím nachystal překážkovou dráhu, takže nebyly žádné prostoje (na rozdíl třeba od stavění laserové dráhy minule). Dráha (ve 4 paralelních liniích) obsahovala 2x převlékání, z toho 1x ve ztížených podmínkách na vrcholu lavičky. Pro zábavnost jsem zapojil svoje BlazePody. Aby byly děti stále v pohybu, tak cestou zpět se nechaly na zemi ležet zbylé obruče z převlékání a byl mezi nimi koordinační běh. Na Závěr jsem shrnul hodinu a aspoň chvilinku učil děti bráničnímu dýchání (bříško se s nádechem zvedá, děti kontrolují dlaněmi položenými na bříšku). Aktivních a neaktivních trenérů bylo dost, takže jsem všechny vyzval (výkonný ředitel odmítl), aby nad dětmi drželi roztažený padák jako snížený podhled, což vytvořilo pro děti netradiční barevnou atmosféru. Na úplný závěr jsme na ně foukli párkrát vzduch padákem.

Druhá rovina celého tréninku, kterou jsem si samozřejmě velmi dobře uvědomoval, byla disciplína a množství zapojených dětí. Horší trénink jsem asi ještě nevedl. :D Jedna z největších výzev pro trenéry je dokázat děti rozvášnit a dostat do stavu flow, a přitom jim být schopen v jiné části tréninku i něco v klidu ukázat a naučit vybranou technickou dovednost. Děti se tyto přechody musí postupně naučit. Mnoho dětí v této skupině ale nemělo základní tréninkové návyky, v tělocvičně se chovaly jako na dětském hřišti bez pravidel a do aktivit se zapojily, jen pokud se jim to zrovna hodilo. Tady jsem s tím opravdu nedokázal z hodiny na hodinu nic udělat. Ale postupoval jsem alespoň podle zpětné vazby z náhledové hodiny – začít aktivitu, i pokud nejsou shromážděné všechny děti. Stačí, když spolupracuje většina, o opozdilce se pokusí postarat asistentka. Na některé děti ani zakázaná píšťalka nepomohla a křičet a čekat jsem nechtěl, to přece není filozofie Gymnathlon. Pokud bych tuto skupinu měl ale trénovat dlouhodobě, samozřejmě bych pracoval na tom, aby se postupně zapojovalo co nejvíce dětí. Zavděčit se úplně všem ale z mé zkušenosti vždy nejde. Nicméně pokud je u dítěte patrná alespoň radost z pohybu, což u většiny je, tak šance na zapojení umírá poslední.

Zpětná vazba na mě byla relativně seriózně pojatá, trochu tomu chyběl sportovní nadhled a úsměv, nejde tady o život. Kryštof to viděl tak půl na půl a chtěl si to nechat projít hlavou. Ještě hned na úvod tréninku se obával použití reproduktoru, vytknul píšťalku (nehodnotil, nebyl jsem předem upozorněn), použití padáku, odchylky od metodiky (vysvětleno výše, nesouhlasím), prostoje na tréninku (rozhodně nebyly větší, než náhledový trénink). Vůbec jsem třeba nepochopil připomínku, že v překážkové dráze bylo málo zapojeno převlékání, protože prý je běžné mít mnoho převlékacích stanovišť hned za sebou a nic jiného. To přece není překážková dráha. Přemítání pak již utnul výkonný ředitel Honza. Prý je v Gymnathlonu už od počátku a chtěli to tu více rozjet. Tak se asi tedy přijet podívat na mě, jestli bych s tím nepomohl? :) Mluvil o takových obecných věcech, že ta lekce neměla energii Gymnathlonu (minule měla!?), nebyl soulad s metodikou, nebo že se mělo čekat na více zapojených dětí (rozpor se zpětnou vazbou a radami od koordinátorky). BlazePody nazval jako „světla“, takže je evidentně neznal, a prý byla zbytečně zapojená do tréninku. Překážková dráha se prý stavěla příliš dlouho, což také nebyla pravda – děti na stavění nečekaly, protože měly jinou aktivitu. A dráha měla 4 samostatné linie, takže pak byly všechny v pohybu, bez čekání v zástupech. Celkově bylo vidět, že už pospíchá zpět do Prahy, takže to nabralo trochu trapně rychlý spád. Zpětná vazba před týdnem pro stávající trenérku byla minimálně dvakrát delší než pro mě. A vlastně ani nepadla přímá věta, že o mě nemají zájem. Já jsem ale řekl, že pokud váhají tak půl na půl, tak já zájem mít nebudu. Nemám úplně zapotřebí se s někým hádat, jestli si někdy mohu nebo nemohu vzít doplňkovou pomůcku na trénink. Kryštof se ještě dvakrát mezi dveřmi dušoval, že mi bude volat. Ale ono týdny pryč a nic. Takže jak se komunikační prodlevou začalo, tak se i končí.

Jelikož jsem záležitost cítil jako neuzavřenou, proto jsem napsal tuhle zpětnou vazbu. Vůbec si nemyslím, že jsem nejlepší trenér na světě. Naopak, je potřeba být vždy skromný. Právě proto na sobě ještě pracuji, studuji, trénuji, radím, jak se dá. Hlavně ale nezapadnout do takového trenérského stereotypu, jak jsem často viděl u některých i zkušenější trenérů-kolegů. Nejlepší zpětnou vazbu ale stejně člověk dostane od dětí. S tou větší aktivní částí dětí jsem si trénink užil, Lili mi to pochválila a můj synek mi to pochválil. Byl na obou trénincích a říkal, že můj byl lepší. Přiznal celkem bez mučení! :D Že jsou třeba BlazePody na tréninku zbytečné? Rozumím, Gymnathlon si je asi nemůže dovolit koupit každému trenérovi, když ty 2 sady se stojánky stojí přes 30 tis. Kč. Ale děti se o ně téměř „rvaly“ a chtěly si je brát s sebou domů po tréninku. Takže když vidím takový zájem a radost v dětských očích, tak si nenechám nikým namluvit, že na tréninku byly zbytečné. Pokud je dodržen hlavní metodický princip cvičení, doplňková pomůcka nemůže být na závadu. Cvičení může být funkční úplně stejně nebo i více. Když se rodiče zeptali dětí, jaký byl trénink, věřím, že aktivně se zapojené děti měly nové zážitky, o čem doma vyprávět. A o tom by to mělo být.

Gymnathlon má a jistě bude mít sám o sobě dostatečně pozitivní auru v mediální světě, takže nevadí, pokud zde výjimečně zazní i nějaká kritika. Samotná myšlenka je totiž ušlechtilá a když se k tomu přidá promyšlený, šikovný a cílený marketing, tak úspěch by měl být zaručen. Ale je potřeba, aby někdo objektivní čas od času také posoudil, jestli se ručička třeba nenahnula už příliš k byznysu a neodklonila od sportu. Slyšel jsem, že v minulosti všichni funkcionáři byli zároveň i trenéři, což už dnes prý neplatí. Také relativně rychlé rozšiřování do zahraničí přes franšízy a ambiciózní cíl mít v roce 2030 50 tis. dětí zní trochu víc jako byznys plán než jako tréninkový plán. A teď bych mohl psát třeba o srovnání ceny za tréninkovou hodinu s místními kluby, protože rozdíl je třeba i desetinásobný. A porovnání Gymnathon vs. Sokol. Sport vs pohyb. A další témata. Ale pokud je na trhu poptávka po tomto tréninkovém formátu, tak nelze nic moc namítat. Rychlý úspěch Gymnathlonu je bohužel zároveň i špatná vizitka pro lokální sportovní kluby, které mají obvykle historii mnohonásobně delší.

Jedním z hlavních problémů pro mě je, že na těch dvou trénincích jsem vnímal až příliš velký nesoulad mezi proklamovanou kvalitou a realitou. Gymnathlon má až tak dokonale propracovaný marketing, reklamu a teorii tréninku, že to pak může působit až klamavě či komicky v realitě skutečného tréninku. Snažit se unifikovat, to je správná cesta, ale standardizovat úplně všechny vnější podmínky na tréninku nelze, protože je tu až příliš mnoho lidských faktorů. Trénink pro až 20 dětí prostě nebude vypadat tak, jako se tváří ukázka tréninku na YouTube, kde předcvičují 3 vybrané děti. Kromě samotného počtu dětí také kvůli širokému věkovému rozpětí, které navíc nezohledňuje biologický věk dětí. Metodika může být jak chce propracovaná a může vznešeně popisovat vyučované schopnosti a dovednosti, ale když si ji trenér neumí nebo nemůže přizpůsobit pro sebe a své děti, může se minout svým cílem. Pokud cvičíte pouze 1 hodinu týdně, můžete se snažit o využití času tréninku, ale pro komplexní rozvoj dítěte to bude pořád příliš málo. A v 11 letech před pubertou sbohem a šáteček? Je tu ještě mnoho výzev, na kterých se může ve filosofii Gymnathlon dále pracovat. Sportu zdar!

The post Fenomén GYMNATHLON appeared first on DVOŘÁČKOVI.

EVALUACE VYUŽITÍ VYBRANÝCH MODELŮ UMĚLÉ INTELIGENCE PŘI ŘÍZENÍ TRÉNINKU VE SPORTOVNÍ GYMNASTICE

Elektronické přílohy

The post Závěrečná práce trenérské školy FTVS appeared first on DVOŘÁČKOVI.

O přestávkách si stěžuje hodně lidí, ale studenti se samozřejmě primárně starají o svůj prospěch a nikdo si nechce udělat škraloup před zkouškami. Takže se může zdát, jak to perfektně funguje, když jsou všichni přeci spokojení.

• Variabilní úroveň vyučujících. Vyučující po dlouhodobých stážích v zahraničí paradoxně měli úroveň spíše horší. Při problémech s čestinou jsem si přál, aby raději přešly do angličtiny.
• Garant studijního programu směřuje řešení všech organizačních věcí na studijní referentku. O ní ale zároveň říká, že je jen na pozici jako sekretářka.
• Referentka podněty ke zlepšením přijímá jako nevyžádanou kritiku či ojedinělý názor. Nevede to tedy ani k diskuzi, polemice či potenciálnímu řešení.
• Ve škole jsme celé dny, ale nemáme přístup k Wi-Fi, protože nejsme „studenti“.
• Podmínky přijetí ke studiu nebyly pro všechny stejné, šlo vyjednat výjimku.
• Chybějící (pozdní) organizační informace o nadcházející výuce a zkouškách.
• Víkendový plán i méně jak 5 dní předem. A s informací, že v pátek vlastně vůbec nemusím chodit. Na HAMU je to celý semestr dáno předem a jde to.
• Neúplné a problémové digitální zajištění studijního programu.
• I ve druhém ročníku byli studenti, kteří se stále nedokázali přihlásit do SIS.
• SIS není plně přizpůsoben – nerelevantně zobrazené nesplněné předměty.
• Přihlašování na zkoušky i odevzdávání úkolů jen přes emaily stud. referentce.
• Nový web => méně informací => nárůst nepravidelné emailové komunikace.
• Povinná docházka je oproti podpisu. Jak nesouhlasí s podpisovým vzorem, tak konec. Ale podepsat se a pak za chvíli odejít domů, to už není problém.
• Spíše méně praktické výuky, která časově nenavazuje na probíranou teorii.
• Jediná navštívená laboratoř měla spíše historický charakter. Někdo říkal, že laboratoře se na FTVS spíše ruší (kromě nové VR?).
• Chybějící praktická cvičení navazující na probíranou teorii. Dokázat něco změřit, určit, připravit, aplikovat… Ke sportu na VŠ to určitě také patří.
• Vyučující přijde o 45 minut déle a odchází s tím, že vše odučil. Revize rozvrhu?
• Sportovní trénink dětí má 12 hodin, psychologie+koučing 36. To je 3x více. Může to dávat smysl? Ne, když sama vyučující potvrdila, že to smysl nedává.
• Garant programu nevěděl, že už odučil poslední hodinu svého předmětu. Jak to mají vědět studenti a připravit se s předstihem na zkoušku?
• Roční stud. plán je dán jen hodinovou dotací předmětů. Neví se ale, kdy konkrétně se budou učit a kdy jsou ukončeny.
• Předměty se učí na přeskáčku s pauzami. Mám podezření, že se to celé odvíjí od víkendové dostupnosti vyučujících, a proto nelze nic sdělit více dopředu.
• Má se sbírat zpětná vazba po každém ročníku, ale po 1. ročníku se nesbírala.
• Několik vyučujících, např. garant TŠ, opakovaně nekomunikují po emailu. Pokud není něco jasného z přednášky – po emailu se nešlo dozvědět víc.
• Objevil se dokonce i zákaz přímého emailového kontaktu mezi vyučujícími a studenty. Vše jen přes referentku. To nevede k podpoře kvalitní výuky.
• Testy stále dokola ty samé z minulých ročníků. Vyučující nebylo divné ani odevzdání bezchybného testu za pár minut (zakroužkování s pomocí AI).
• Zkoušky a testy sloužily obvykle jen pro známku. To je velká škoda, protože hlavně by měly sloužit jako zpětná vazba, výukový nástroj a motivace dál.
• Prezentace a materiály jsou někdy ke stažení, někdy k náhledu, někdy je z nich výtah, někdy emailem. Nejasné, měnící se i rozporuplné informace.
• Využití veřejného cloudu, kde každý může změnit heslo a zablokovat tak přístup ostatním. Multi přístupy pro materiály z 1. a 2. ročníku zvlášť.
• Závěrečná práce je plně v kompetenci specializace – sport. svazů. Přesto na nástěnce v učebně (pouze tam)  visí požadavky na formální úpravu práce.
• Mnoho vyučujících má prezentace s využitím přejatých materiálů bez uvedení zdroje původu. Není to dobrý příklad odborné a vědecké práce na VŠ.
• Někteří vyučující nabízí jako základní informační zdroj neadekvátně obsáhlou literaturu všeho druhu. Vlastní přiměřená skripta k předmětu často zcela chybí.
• Až v polovině 2. ročníku podepisujeme provozní řády sportovišť několik let staré. Na některých sportovištích ale již žádnou výuku mít nebudeme.
• Umístění formulářů na cloud, odkud je ale nedají tisknout ani stáhnout.
• Jeden vyučující mi poodhalil politické zákulisí FTVS. Docela zajímavé poslouchání. Politikaření se ale může promítnout i do výuky a na studenty.
• Na řešení některých věcí se již údajně pracuje. Některé lze ale změnit HNED!
• Já myslím, že na ukázku Kick to takhle stačí. Hlavní je CHTÍT TO ZMĚNIT!

Informace se týkají Trenérské školy FTVS licence A, 1. ročník 2024/2025, 2. ročník 2025/2026. Přestože průměrně se uvádí 60 absolventů ročně, konkrétně minulý pátek nás bylo na výuce něco málo přes 20, a to včetně neúspěšných repetentů z ročníku před námi. A dnes na přednášce z Fyziologie sportu (lepší by bylo pojmenování předmětu Sportovní fyziologie, ne?) 7 lidí, podepsaných 11. Doufejme, že další ročníky to bude jenom lepší! Organizace výuky se dá řešit rozumně rychle a efektivně. Zlepšení koncepce výuky nebo dodatečná edukace vyučujících je dlouhodobější věc, ale i s tím se dá pracovat. Základem je si uvědomit, že třeba běžný prezenční student možná 45 min zpoždění vyučujícího „ocení“, ale vytížený trenér, co sem jel 3 hodiny z druhého konce ČR a školu si zaplatil, to už tak pozitivně vnímat nemusí. :) Prostor pro zlepšení tu tedy je. Přesto i teď, pokud student chce, škola je rozhodně přínosem a inspirací pro trenérskou praxi. (Kiss)

The post FTVS – Trenérská škola appeared first on DVOŘÁČKOVI.

Dobrý den,
někteří studenti se mě ptali na možnost stahování prezentací a tak Vám zasílám odpověď hromadně.

Od tohoto akademického roku jsme zavedli opatření z důvodu ochrany autorských práv a respektování práce našich vyučujících. 

Chápeme, že stahování prezentací může být pohodlné, ale je důležité, abychom dodržovali právní předpisy a chránili duševní vlastnictví.

Prezentace jsou k dispozici pouze pro prohlížení online, což nám umožňuje zajistit, že jsou používány v souladu s autorskými právy.

Prezentace jsou určené pro přímou výuku (synchronní výuku), kde se studenti a učitelé setkávají a komunikují v reálném čase. Tyto prezentace pomáhají studentům lépe pochopit probíraná témata.

Pro samostatné studium (asynchronní výuku), kdy studenti pracují podle svého vlastního rozvrhu, doporučujeme vždy nějakou literaturu. Ta poskytuje podrobnější informace a umožňuje studentům seznámit se s obsahem do hloubky ve svém vlastním tempu.“

Dobrý den,

neodolám se zpožděním zareagovat, protože podle mě má problém trochu více rovin než jen autorská práva.

1. Opatření bylo zavedeno bez předchozího upozornění v průběhu akademického roku (až v jeho druhé polovině). To není fér ke studentům, kteří stávající prezentace neměli stažené, ale počítali, že jsou kdykoliv k dispozici.
2. Říkala jste, že umožněné stahování bylo jen chybou IT oddělení a že mělo být zablokované. Od kdy nařízení ve skutečnosti má být platné a kdo ho vydal, je pro mě zatím otázka.
3. Určitě ne všichni vyučující mají problém s poskytnutím prezentací a někteří je poskytnout chtějí. Tímto systémem ale řešíte pouze „vše nebo nic“.
4. Není umožněno ani stahování podpůrných materiálů studia, nejen samotných prezentací. Chyba.
5. Materiály jsou dostupné jen na společném cloudu, ke kterému lze kdykoliv ztratit přístup, pokud někdo z uživatelů změní heslo. Nespolehlivý datový zdroj. Navíc pouze online. (Prý je v plánu řešit v budoucnu jinak!?)
6. Prezentace jsou nahrávány až zpětně, nespolehlivě a organizace a pojmenování materiálů na cloudu často zmatečné. Materiály jsou někdy zastaralé a neaktuální (z předchozích let).
7. Ano, někteří vyučující mají méně kvalitní prezentace např. s vykradenými obrázky bez uvedení zdroje. Tam je na místě chránit duševní vlastnictví, ale spíše ostatních autorů. 😊
8. Naprostá většina vyučujících přímo využívá ke zkoušce obsah prezentací (ač třeba jako hlavní zdroj doporučuje literaturu). Pro většinu předmětů chybí skripta odpovídajícího rozsahu.
9. Pouhý odkaz na rozsáhlou externí literaturu a samostudium je nesmysl. To je taková klička, když neaktivní vyučující nemá své publikace a navíc nechce poskytnout trochu své práce – prezentaci.
10. Kdo chce, může si stejně prezentace vyfotit z obrazovky, případně i texty automaticky zdigitalizovat. Absence oficiálního stažení vede bohužel naopak k většímu online sdílení méně kvalitních studijních materiálů.

Já bych poradil…

1. Vyučující tvoří kvalitní materiály, ve kterých citují relevantní zdroje a nestydí se prezentace publikovat.
2. Prezentace slouží jako podpora výuky, nutně tedy nemusí obsahovat “vše z předmětu“. Nemají samospasitelně nahrazovat všechny další informace, jak se mnohdy i např. z pohodlnosti vyučujících děje.
3. Vyučují dávají studentům k dispozici další studijní materiály odpovídajícího rozsahu (skripta, odborné články apod.). Ty je samozřejmě naopak záhodno chránit autorskými právy.
4. Chránit duševní vlastnictví prezentací alá studijních sylabů či „encyklopedií“ vzniklých z externích zdrojů není úplně dobrá logika věci. (Umělá inteligence asi brzy bude nebo už dělá lepší prezentace, než někteří vyučující.)
5. HLAVNĚ dát vyučujícím INDIVIDUÁLNĚ svobodu, jaké materiály volně poskytují a pro jaké další pošlou studenty do knihovny nebo knihkupectví apod. Předávat si učitel-student prezentace „mimo systém“ na USB disku je již trochu nestandardní a mimosystémové.

Jak opakovaně říká jeden kolega student z TŠ (a současně student jiné VŠ) – volně parafrázuji – Připadá mi, že všechno je tady problém.

Sice jsme jen TŠ, dobře, ale z kontextu mám malinko obavy, že např. prezentace pro nás jsou často plně využity nebo většinově resuscitovány z běžné prezenční výuky studijních programů FTVS. Občas i nepřizpůsobeny zkrácené časové dotaci předmětu.

Na ČVUT jsme to řešili docela snadno. Každý vyučující měl svou osobní stránku (příp. předmět měl svou stránku, resp. obvykle oboje), kam se materiály umísťovaly (několik let jsem většině vyučujících zprostředkovával). Nekvalitní nebo chybějící materiály od vyučujícího znamenaly, že se to promítne v jeho hodnocení od studentů v anketě na konci semestru a potažmo pak přes vedoucího katedry dojde k nápravě. Nepamatuji, že by někdo nepublikoval prezentace. Ty naopak všechny byly již primárně vytvářeny proto, aby byly prezentovány a publikovány. Když je ale logika opačná, tj. že si je vyučující vytváří prezentaci „pro sebe“, aby mu pomáhala při výuce, ale pak ji nechce dát, aby byla do budoucna studentům ku prospěchu, tak je to pro mě těžko pochopitelné.

Variantu neposkytnutí nějaké vysoce odborné a inovativní prezentace si asi představit dokážu (není náš případ). Nebo mám tak stručnou prezentaci, že si studenti bez problému stačí psát poznámky a tedy dávat prezentaci není nezbytně nutné. Nebo mohu poskytnout materiál, který prezentaci plně nahradí (v odpovídající podrobnosti) – to dělá myslím vyučující na první pomoc (teď nechodím, předmět mám uznán). Variant je mnoho, proto by o tom měli mít možnost rozhodnout spíše vyučující sami. Nemluvě o stávajícím zákazu vystavení prezentací před výukou.

Paní Kloučková, hlásím, že např. prezentace z Pedagogiky na cloudu mají sice ikonu stažení stále přístupnou (zřejmě opět chybou IT oddělení), ale naopak se vůbec nenačítají (jinou chybou). Prosím o prověření, jestli to tak vidíte i Vy u sebe a případnou nápravu.

Zdravím pana doc. M. Bednáře, který sám aktivně poskytl všechny prezentace dopředu a obohatil výuku o další vlastní a externí materiály, které přinesl na přednášku. Jistě si teď rád počte a pobaví se – na to hlavně spoléhám. 😃

S pozdravem
Filip Dvořáček

The post Trenérská škola FTVS – studijní materiály appeared first on DVOŘÁČKOVI.

The post GstarCAD – measure area error appeared first on DVOŘÁČKOVI.

• 50g kvásku + 300 g vody + 300 g hl. pouky = kvas
• 930 g mouky – 500 g polohrubá, 430 g hladká
• 200 ml mléka
• 250 g cukru
• 180 g másla + 90 g sádla
• 3 vejce
• 10 g soli
• kůra z 1 bio citronu
• vanilka
• 200 g rozinek, 150 g mandlí

S těstem pracovat podobně jako s chlepebem – stretch and fold. Pozor, když se dá těsto na noc do lednice, máslo ztuhne a je nezpracovatelné – musí se nechat delší dobu rozehřát. Udělat dvě menší vánočky, např. z 9 pramenů. Mandle a rozinky doporučuji spíše jen mezi vrstvy, lépe se s těsem pracuje na prameny. Pomazat vejcem, stabilizovat špejlemi. Péct 200 °C 10 minut (230°C na max. jako chleba je příliš.), poté zakrýt alobalem zhora a péct na 150 °C dalších min. 30 min. až 1 h. Zkouška propečení špejlí.

The post Vánočka / Bochánek appeared first on DVOŘÁČKOVI.

• Začátek spolupráce. Rozumné vystupování stavbyvedoucího, pohodový přístup, nějaké dobré reference, bohatý životopis. Bez vyzvání zaslané další reference na provedené stavby menšího rozsahu. Bohužel v kontrastu s budoucím stavem, což je pro zákazníky skrytý problém.
• Pracovní rámec. Ve své naivitě jsem si na začátku neuvědomil (ani mi to ale nezdůraznil), že stavbyvedoucí pracuje na plný úvazek jinde (AUBÖCK) a do mé akce rekonstrukce domu se pouští k tomu navíc. A má rodinu a děti.
• Časové vytížení. Přecenil své možnosti, neodhadl náročnost rekonstrukce a moje požadavky na kvalitu. Co je mi platné, že vede v Praze stavby za stovky milionů, když se nedařilo kvalitně vést stavbu za 3 miliony. Omluva od něj za to padla, ale nikdy neměla nějaký další dlouhotrvající impakt v činech.
• Pracovní auto. Ke stavbě jezdil většinou pracovním vozem AUBÖCK. Nikdy ho nezaparkoval před stavbou, ale vždy jezdil jinam dál, asi aby se se stavbou nespojoval jeho hlavní zaměstnavatel. Nepůsobilo to na mě dobře.
• Komunikace. Komunikovalo se nejčastěji přes emailový účet jeho ženy. Divné. V každém případě postupně se komunikace zhoršovala, až byla tragická. Týdny bez odpovědi a zvednutí telefonu. Záměrně, na což poukázala manželka (stavbyvedoucího).
• Reakce na otázky. Nezřídka se stávalo, že otázka zůstala nezodpovězena. Něco si myslel, ale záměrně či takticky nereagoval. Tak mi to přišlo a bylo to zvláštní. Z některých opakovaných dotazů totiž bylo jasné, že otázku slyšel, protože dokázal na výzvu odpovědět na původní dotaz.
• Cena. Cenová nabídka byla o něco nižší než od konkurence. Započteny však byly spíše levnější materiály a kvalitnější věci se musely doplácet. Tomu i odpovídá, že stavbyvedoucí v průběhu doporučoval spíše levnější výrobky (výjimka střešní okna), rychlejší řešení, méně pracné řešení apod.
• Dodatečné ceny. Některé nacenění dodatečných prací bylo velmi vysoké a příliš neodpovídalo reálné situaci (např. výlez na střechu).
• Cena elektroinstalace. To si pamatuji, protože mě to zaujalo. Nabídka na elektroinstalaci od mého instalatéra (a s daleko větším množstvím zásuvek) byla skoro o polovinu nižší, než nabídka od firmy Ing. Martin Buřič.
• Fakturace. To byl problém. Jestli si vzpomínám, tak vlastně každá faktura, možná kromě třeba 2 prvních, se opravovala. Všechny směrem dolů, některé i o hodnoty desítky tisíc Kč. Nepřesnosti, nejasnosti, zmatky, náročné na kontrolu.
• Cashflow. Firma v průběhu výstavby opakovaně uváděla potřebu urychlého zaplacení faktur, protože nemá dostatek vlastních finančních prostředků na pokračování ve stavbě.
• Technický dozor. Můj technický dozor stavby v podstatě vždy potvrdil mé domněnky, že daná věc probíhá nestandardně a že se s podobnými věcmi se na ostatních stavbách příliš nesetkává.
• Zaměstnanci. Neměl dostatek lidí a kvalitních dělníků. Někdo mu prý odjel do Skandinávie, aby rychleji mohl splácet dluh, jestli jsem to dobře pochopil. Většinou tu byly tak dva lidé. Když jeden vypadne, je to samozřejmě problém.
• Plnění termínů. Na dohodnuté kontrolní dny jednou za 14 dní jezdil pravidelně. Dohodnuté (zapsané) termíny pro plnění meziúkolů neplnil, neomlouval se, většinou ani nevysvělil. Jel si svým tempem, nenechal se námi vykolejit.
• Stavební deník. Já stavební deník vůbec neviděl. Technický dozor možná někdy ano, ale prý tam bylo i mnohatýdenní zpoždění. V každém případě se ale nepředávala práce třeba před technologickým zakrytím apod., jak se měla.
• Začátek stavby. Stavbyvedoucí odjel na 2 týdny asi do Norska. Žádný problém, ale později se postupně ukázalo, že odhad náročnosti a délky zhotovení stavby měl velmi nereálný a odkládat začátek byl trošku luxus.
• Bourací práce. Začaly se zpožděním. Stavba byla následně relativně dlouho nezakrytá, štěstí bylo, že podzim bylo suchý a pršelo jen velmi málo. K zakrytí tvárnic jsme pak museli stavbu vybízet.
• První problém. Jako ten vnímám věc, kdy na stavbě ještě probíhali bourací práci, ale mezi tím se již vesele začala zdít nová nosná. Nicméně bez izolace, v bordelu na původní podlahu. Připomínkoval to dozor a já, zeď šla dolů a začalo se znovu.
• Vytopení sousedů. Opakovaně stavba vytopila sousedy přes nově udělaný neodizolovaný stop. Stavbyvedoucí mi o tom podruhé vůbec neřekl (čemuž sousedé nemohli ani uvěřit), a tak vzniklo sousedské nedorozumnění, které jsem musel zbytečně žehlit a měl jsem s tím starosti.
• Přerušení prací. Při odkladu platby jedné faktury, z důvodu nutnosti řešit větší množství nesouladů v soupisu prací, stavba vyhrotila situaci a na protest zastavila práce. Nekorektní postup s ohledem na to, jaké chyby ve fakturaci byly a že následně byly uznány. Situaci zklidnil technický dozor.
• Přítomnost na stavbě. Myslím si, že netrávil na stavbě dost času. Důkazem budiž kontrolní den, kde jsme mu ukázali hned několik zásadních věcí, které pro něj byly ale úplná novinka. Kdyby byl na stavbě předem a podíval se kriticky, musel by to všechno dávno vidět.
• Pokládání filigránů. Jen náhodně jsem se dozvěděl o této zásadnější činnosti. (Podobně jako o instalaci krovu.) Stavbyvedoucí při tom nebyl. Chybky v pokládce řešil můj technický dozor, kterého jsem tam alepsoň narychlo vyslal.
• Nátěr krovu. Krov měl různé barvy. Část zelená, část ne. Vysvětelení bylo, že půlka je prý natřená dokonce dvakrát, protože krov byl natřený už z výroby a stavba to vůbec nevěděla. Snad to tak je. V nátěrech fasády a palubek byly také chyby, ale to se tak někdy stane.
• Střecha. I po přepočtení plochy střechy se objednalo tašek málo (podle starého rozpočtu?). I po doobjednání jsem ale musel prosit, aby mi tu alespoň něco do rezervy zbylo. Šok jsem nedávno měl, když jsem viděl prasklou tašku slepenou izolepou.
• Střešní komínky. Když jsme totiž u izolepy, tak s ní byly obmotány větrací komínky kanalizace, ačkoliv výrobek má plastový protikus, který se instaluje na fólii z vnitřní strany. Jeden ze dvou se na stavbě i válel. Nevyřešená reklamace.
• Kvalita práce. Když už i sousedé vás zastavují, že máte extrémně nakřivo překlad okna, že nesprávně kombinejete druhy materiálů apod., něco není v pořádku. Kvalitu prací nehodnotím dobře, byl to problém. Elektrikář třeba upozornil na chybně svázané zdivo v rohu – a taky, že už to tam praská. Vžil se při stavbě i termín „Buřičovina“.
• Bagr, nopovka. Dělali kanalizační vícepráce. Měli bagrem najít kanalizační řad, rychle to bez domluvy vzdali a já musel bagr objednat svůj a celé to dořešit. Napojení nopové fólie (spoj) u baráku s nulový přesahem. No chápali byste to?
• Kaslíky žaluzií. Dole jsem je dostal zadarmo, jako nějakou kompenzaci za něco jiného. Asi za to, že horní kaslíky v podkroví se zapomněly udělat úplně. Tedy po pravdě trochu dlouho jsme přemýšleli, co a jak, až to stavbyvedoucí zabetonoval věncem a nevzpomněl si, že je tam měl dát.
• Sádrokartony. Něco se zarovnávalo snad pořád dokola – rovná čára na stropě byla jak serpentýny. Tady jsem si pozval na kontrolu známého, který se tím živí, Těžce to kritizoval. Chybějící pásky, špatně ložené spáry SDK apod. , tolik tomu nerozumím. Prý v zápalu boje, řekla stavba.
• Nepořádek na stavbě. Nečekám na stavbě hygienicky sterilní podmínky, ale nepořádek byl krutý. Opět i ostuda u sousedů a okolí. Viděl jsem jako geodet nejednu stavby, ale tohle byla silná káva. Stavba tchána byla proti našemu pintich uklizená. I oknaři firmu vyzývali k dodatečnému úklidu. Beton v prahu při předání stavby také není v pořádku.
• Parapety. Problém byl s venkovními i vnitřními. Ty vnitřní instalovány bez zaříznutí extrémně přesahující. Komentář stavbyvedoucího byl, že si myslel, že se mi to asi takhle nebude líbit. Neochráněny při stavbě, předány poškrábané.
• Okna a dveře. K nim tu myslím je už jeden příspěvek, nebudu dále rozebírat. Recenzovaná firma s dodavatelskou firmou oken po incidentu ukončila spolupráci.
• Síťování. Já bych pórobeton síťoval. Multipor v exteriéru už tuplem. Nechal jsem se blbec přesvědčit o opaku. Na obvodových zdech skoro všude mikrotrhliny. Původní pálené zdivo je úplně v pohodě. Chybějící sítě na přechodu materiálů – dostupná fotodokumentace, ale nedodána.
• Písek. To byla trochu „sranda“. Stavba vyluxovala písek z dětského pískoviště na zahradě. Bez povolení. Několikrát jsem urgoval, ať to tam dětem vrátí. Dali pár kýblů, zdaleka ne do původního stavu. Znova urgence, zase pár kýblů. Dále jsem neměl sílu trapně urgovat a spokojil se se sníženým stavem hladiny.
• Příprava na výmalbu. Maloval jsem si raději sám. Stavbyvedoucí řekl, že budu mít zdi k tomu připravené. Nebyly. Štukoval jsem, akryloval jsem jak zběsilý několik dní. Něco jsem i reklamoval a stavba přeštukovávala celou zeď. Stovky lokálních defektů způsobili např. podlaháři.
• Štuky. Štuky v zádveří soused ohodnotil známkou 3. Ale viděl jen zádveří. Dozor musel tužkou malovat po stropech a poukazovat na defekty. Proč se na stavbě používaly štuky různých výrobců (a tedy hrubostí) jsem se opakovaně ptal, nic jsem se nedozvěděl.
• Opakované opravy. Prý je jasné, že se věci předělávají, na poprvé to vždy nevyjde. Zajímavý přístup. Když se ale min. podruhé předělával výlez na střechu, již byla slyšet od stavbyvedoucího nepěkná slova o předělávkách.
• Výška dveří. Byla v podkroví přilišná. Technickými specifikacemi výrobců dveří jsem musel přesvědčovat, že to tak je. Řešeno nalepením různého materiálu na podhledy (bez sítě). To záhy vypraskalo. Oprava přivrtáním a síťováním.
• Střešní vikýř. Zatékalo, a to i po zhotovení vnitřních omítek. Deadliny nápravy nedodrženy. Na chyby na střeše jsem opakovaně musel upozorňovat a teprve několikáte řešení je nyní dočasně funkční. Původně otvory ve střeše, lepené molitaníčky jako zábrany apod. Prý je to ok, jinak to moc nejde a že to jistí pojistná fólie. Ach jo.
• Subododavatelé. Jeden ze subdodavatelů o stavbyvedoucím konstatoval, že se často stane, že nemá stavbu připravenou, i když si je pozve. Prý je s ním nejhorší spolupráce ze všech stavbyvedoucích, se kterými v rámci AUBÖCK pracuje. Klempíř tragédie, viz samostatný článek. Omítkář asi zemřel (jak stavbyvedoucí konstatoval), protože s ním nekomunikuje (a se mnou taky ne).
• Připravenost pro profese. V pondělí měl nastoupit můj topenář na podlahové topení. Šok nás všech byl v tento den při kontrole, když přijdeme a v přízemí není podlaha vyrovananá ani odizolovaná. Stavbyvedoucí to nezdůvodnil, šel se ale na cca 10 minut uklidnit do auta.
• Profese. Po zkušenostech s hrubou stavbou jsem se neodvážil firmě svěřit subdodávky elektro, voda a topení. A jsem za to zpětně rád. Spolupráce s „mými“ lidmi byla řádově bezproblémovější a je dodnes dále funkční. Subdodavatelé firmy se někdy spíše chovali jako „po mě potopa“. Firma Ing. Martin Buřič nedostala provize ze odebrání těchto profesních prací.
• Příslib NZÚ. Přislíbil vyřízení dotace Nové zelené úsporám. Později odložil po Novém roce, až bude volněji. Dlouho nejasně mlžil, až nakonec jsem tedy z něj dostal konečné slovo, že to neudělá. Což bylo nakonce pro mě dobře, protože mi následně došlo, že by to neudělal dobře.
• Faktury v souladu s NZÚ. Nakonec byl totiž i problém z firmy dostat i jen faktury splňující požadavky NZÚ. Ponořila se do toho hlavně chudák moje žena, která mu faktury celé zkontrolovala a něco upravovala. Úřednice pak byla k fakturaci vstřícná a nevyžadovala toho podrobností, kolik by mohla.
• Pohrůžka ČOI. Neochota řešit reklamaci a neochota komunikovat mě jednou přivedla na nutnost pohrůžky podání podnětu k ČOI. Ohradil se, že vyhrožuji, ale zafungovalo to a na chvíli se zase spolupráce a komunikace jakoby nic obnovila.
• Nedrží slovo. Ale to mně zklamalo. Když už jednou něco jasně řekl, že reklamaci v žádném případě neuzná, tak přece nemůže po nějaké době dělat jakoby nic a být svolný k opravě. To u mě dále klesnul. Když mám jasný názor, tak si za tím stojím. Viz článek k chybně vyvedené špaletě balkónových dveří.
• Konec živnosti. Po mé dlouhotrvající kritice se vyjádřil, že se stavbami na vlastní triko končí. Věřím, nevěřím, těžko říct. V pokušení určitě byl a bude, živí se v tom oboru, i když jako zaměstnanec. Dodrží slovo?
• Dodržení termínu. Myšleno dokončení stavby. Jakoby splněno, protože jsem firmě odebral zhotovení veškerých dokončovacích prací. V případě jejich požádování nebylo ale reálně možné, aby se termín splnil.
• Konec spolupráce. Závěr byl smutný. Dlouhá odmlka, chvilku záchvěv aktivity a vyřešení něčeho. Nakonec odmítnutí zhotovení záručních oprav na domě (např. klempířina – na obrázku, omítky). Jeho subdodavatel(é) ke mně prý odmítají přijet. (Nedivím se.) Zároveň mi v afektu po telefonu vyhrožoval a práskl telefonem. Po vlažném jednání aspoň jasný názor, tak jsem ho poslechl a už jsem mu od té doby nevolal nevolal. Zhruba to bude právě rok.
• Splácaný dům. To mě ještě na posledním telefonátu zaujalo. Prý mám dům splácaný ze všech možných materiálů, tak je jasné, že bude praskat. No na plácání materiálů se podílel on sám. Takže závěrem si sestřelil vlastní práci, ale za sebereflexi bych to moc nepovažoval.
• Nepochopení. Firmu hodnotím ve výsledku negativně. Jeden z hlavních důvodů je ten, že si nemyslím, že by bylo možné jejich úroveň prací v budoucnu snadno a rychle zvýšit. Snažil jsem se jim dávat zpětnou vazbu, zvyšovat kvalitu, leckdy jen přátelsky poukázat na chyby, napsat podrobný email, jak by to mělo vypadat. Nebylo to však pochopeno a mám pocit, že tedy není zájem na tom něco měnit.
• I could go on. But it is not needed. The point has been made.

Tak to by asi stačilo, pro představu. Když se mi něco stane v nejbližší době… Třeba i ze Skandinávie, protože fyzickým násilím mi vyhrožoval třeba i ten „nejspolehlivější“ dělník firmy (asi ten urychleně splácející dluhy ve Skandinávii). A to jsem mu jen ušetřil práci, protože jsem ho z domu vlídně a slušně vykázal, než abych mu povolil opravu způsobem (zn. levně a rychle), se kterým jsem v dané chvíli nesouhlasil. A už jsem si nedokázal představit, že bych ho tam naštvaného hnal na další opravu. Nikdo po sobě věci rád neopravuje a když to dělá se vztekem, jak to asi může kvalitativně dopadnout?

Ale ať končíme trochu pozitivně. Stavařina, to je těžký boj a já bych to dělat nechtěl. Všechna čest bojovníkům. Teď po covidu, při válce na Ukrajině, při inflaci, o to hůř. Podařilo se ale, že firma hrubé věci dokončila a zbaběle neutekla, i když to bylo v průběhu lákavé a několikrát to bylo ve hře. Nebo spíše v druhé půlce pořád, aspoň z naší strany. Také si stavbyvedoucí dokázal vždy nějak poradit s problémy a novými skutečnostmi (přeprojektování krovu), i když to někdy trvalo delší dobu. Prvotní a po celou dobu hlavní problém byl těžce nezvládnutý odhad časové náročnosti stavby a její neslučitelná kombinace s hlavním pracovním poměrem stavbyvedoucího někde jinde. A také podstatně odlišné kvalitativní představy o realizaci stavby.

The post Ing. Martin Buřič, Soběslav, IČO 04680669 appeared first on DVOŘÁČKOVI.